Správa pohledávek byla v devadesátkách skutečně veselá. Spojovaná spíše s vymahači z východu. Jedna reklamní agentura nechtěla zaplatit tiskárně za nepovedený tisk brožur na obklady z kamene. Spor byl v tom, že kámen na papíře prý nevypadal jako skutečný kámen. Tiskař byl nešťastný, zkrachoval by. Asistoval jsem u vyjednávání a dohoda se povedla. Ředitel reklamní agentury přinesl téměř milion korun v hotovosti. Z dnešního pohledu nemyslitelné. V jiném případu jsem musel rozhodnout ihned, zda místo peněz akceptuji úhradu dluhu ve formě sportovních batůžků. Rozhodnul jsem a batůžky vzal. Věřitel je ale nechtěl. Dluh jsem zaplatil ze svého a batůžky ještě roky rozdával svým známým. « zpět

V roce 1993 jsem řídil česko-slovenské zastoupení farmaceutické korporace BerlinChemie/Menarini. Jednou jsme měli důležité jednání na ministerstvu zdravotnictví. V předvečer přiletěl z Florencie CEO a z Berlína německé vedení. Dohodli jsme se, že vyzvednu našeho italského šéfa. Tehdy jsem bydlel v pavlačovém bytě na Žižkově. Ráno jsem vyšel z bytu na pavlač, zabouchl dveře a zjistil, že dveře na domovní chodbu jsou zamčené (a můj 4,5 kg těžký mobil v autě). Musel jsem se „vloupat“ oknem do bytu sousedů a z jejich pevné linky zavolat přítelkyni. Ta zavolala mému šéfovi, že jsem uvízl ve výtahu, a přijela mě vysvobodit. Na jednání jsme tak přijížděli ve třech etapách. Německé vedení včas, italský manažer s hodinovým zpožděním a jako poslední ředitel českého zastoupení... « zpět

Začátkem 90. let jsem spoluzakládal pražskou pobočku německé PR agentury. Od začátku jsme se pro naše české kolegy, kteří do té doby většinou znali jen socialistickou monotónní pracovní rutinu, pořádali školení a semináře, abychom je připravili na nové podmínky. Patřila k nim i školení v oblasti komunikace a prezentace. Jednou si klient stěžoval, že jsme nedodali včas tiskovou zprávu. Zeptal jsem se kolegy, který to měl na starosti, proč. A ten pohotově a sebevědomě odpověděl: „Minulý týden jsme měli školení o komunikaci. Lektor nám říkal, že se nemáme unáhlovat a říkat na všechno ano, máme věci zvažovat a alespoň jednou denně říci ne.“ Tak to už jsem si mohl sbalit veškerý svůj komunikační verkcajk… « zpět

Svou kariéru jsem vlastně začal na kole v Českých Budějovicích. Tehdy jsem hledal téma své diplomové práce. Jel jsem z jedné firmy, ale jejich zadání se mi úplně nelíbilo. Projížděl jsem kolem budovy, na které byl nápis BOSCH. Říkal jsem si, dobře, tady bych se taky mohl zeptat. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že u Bosche zůstanu dalších třicet let, myslel bych si, že se zbláznil... Napsal jsem diplomku, nastoupil v montážním výrobním závodě. Taková byla realita. Dnes už jsme někde úplně jinde. Ale tento první kontakt byl pro pětadvacetiletého kluka zajímavý a atraktivní, protože se jednalo o automotive. Byla možnost cestovat do Německa. Tam jsme získali zkušenosti, naučili jsme se nové procesy a jak řídit firmu. Bosch se už tehdy vyznačoval atraktivní personální politikou. A to zůstalo až do dneška.😉 Byla to krásná doba – a příležitost. « zpět

Politický obrat 1989 – Najednou nic nebylo jako dřív. Všechno bylo zpochybněno. Začalo období dramatických změn. V roce 1990 jsem nastoupil jako vedoucí oddělení průmyslu Obchodní a průmyslové komory (IHK) Drážďany. Mým úkolem bylo podporovat mezinárodní spolupráci firem. Sám jsem měl úzké vztahy s tehdejším Československem, ale najednou bylo všechno úplně jinak. Po určité fázi rozvoje a sebepoznání nově vzniklé komory jsme se zaměřili na Česko. Vytvořili jsme Kontaktní centrum pro sasko-českou spolupráci jakožto dvojjazyčné kontaktní místo pro naše firmy. Byl to rychlý rozhodovací proces, jemuž následovalo rozhodnutí, že se IHK Drážďany v roce 1993 stala členem ČNOPK. Pro spolupráci s kolegy v ČNOPK bylo toto trvalé spojení vždy důležité a obohacující. « zpět

Postavit továrnu v Čechách se Franz Borgers rozhodl z přesvědčení. Zaujala ho poloha, země, kultura. Pracovní nasazení českých zaměstnanců ho ohromilo už v prvním roce výroby. Sobota ráno, podzim 1995: Vyhořel sklad naší logistické firmy v Německu. Shořelo všechno včetně veškerých zásob pro pondělní dodávku na montážní linku automobilů. Bylo nutné okamžitě nastartovat výrobu v České republice, připravit celní dokumenty a doplnit zásoby. Byla to 90. léta – mobilní telefony, často ani klasické telefony nebyly v každé domácnosti samozřejmostí, spediční agentury o víkendech nefungovaly, celní úřad byl zavřený. Vedoucí našeho závodu se bez řečí vydal se svou dodávkou na cestu, objížděl jednotlivé zaměstnance, doslova u nich klepal na dveře, posbíral jich 100, vyzvedl z domova celníka a v neděli z továrny vyjel plný kamion! Zákazník byl spokojen – máme tu skvělý tým! « zpět

Můj první přímý kontakt s Českou republikou se odehrál před sedmi lety v Teheránu. S manželkou jsme byli pozváni na recepci, kterou pořádal tehdejší český velvyslanec Petr. Jeho žena Margarita přivítala moj ženu Natálii, původem z Ruska, s ironickým mrknutím a slovy: „No, ty víš, jak ‚moc‘ máme Rusko rádi...“ Stali jsme se stálými hosty recepcí v rezidenci českého velvyslance v Teheránu. Kromě skvělých lidí jsme se seznámili s výbornou českou filmografií (např. Ropáci) a u Petra a Margarity vždycky bylo nejlepší pivo v zemi – česká ambasáda byla oázou. Později jsme se opět setkali v Praze, podnikáme spolu cyklovýlety z Prahy do Drážďan a stali se z nás blízcí přátelé. « zpět